Články

31. 8. 1886 – 31. 5. 1966

V roce 1920 byl vyzván, aby v Brně vybudoval kliniku ORL; byl jmenován mimořádným profesorem a prvním přednostou otorinolaryngologické kliniky na nově založené Masarykově univerzitě v Brně. Tuto kliniku vedl (s přestávkou za německé okupace) po dobu dlouhých 38 let až do roku 1958. Připomeňme, že řádným profesorem byl jmenován v roce 1927. Ve školním roce 1929/1930 vykonával funkci děkana Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Za dobu jeho působení bylo zřízeno na Moravě 24 primariátů ORL a řada oddělení ORL na poliklinikách. Pět z jeho žáků se stalo univerzitními profesory. Jeho klinika, na níž mj. založil foniatricko-audiologické oddělení, se jako první v republice věnovala chirurgickému léčení nedoslýchavosti. Jeho zásluhy připomíná pamětní deska ve vstupní hale Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, což je uvedeno i v článku František Ninger – zakladatel moravské otorinolaryngologické školy v rubrice Slavné osobnosti na internetových stránkách Statutárního města Brna.

V době druhé světové války za německé okupace byl donucen odejít na nucený odpočinek a měl pouze soukromou praxi. Velmi obětavě a nebojácně pomáhal rodinám vězněných a popravených profesorů. Jakmile však skončila válka, byl ihned povolán zpět. V roce 1956 získal vědeckou hodnost doktora věd. I po odchodu na zasloužený odpočinek nezahálel. Ještě dva dny před svou smrtí vystupoval na celostátním sjezdu lékařů ORL v Plzni. Na zpáteční cestě se zastavil v Praze u své sestry, kde náhle zemřel v roce 1966 ve věku téměř 80 let.

Jak uvádí Svatopluk Káš ve svém článku o profesoru Františku Ningerovi, zveřejněném ve Zdravotnických novinách č. 33–34/2010, jeho specialitou byly aktuální otázky akutních nitrolebních komplikací a jejich prevence a onkologická problematika. Zasloužil se také o rozvoj lázní Luhačovice, kde vznikla velká základna pro inhalační léčbu chronických zánětů horních dýchacích cest.

Rád a hodně cestoval. V roce 1921 se oženil s Jiřinou Čenskou. Připomeňme rovněž, že v době svých gymnaziálních studií psal básně pod pseudonymem Milíč Sněžný (volný překlad z latinského „ningere“, tj. „sněžiti“). Mezi jeho velké záliby patřila také aviatika a fotografování, v němž dosáhl téměř profesionální úrovně. Jako přesvědčený český bratr čerpal sílu z myšlenek Jana Husa (1371–1415) a Jana Amose Komenského (1592–1670), o nichž často a rád přednášel.

Druhá příhoda hovoří o tom, že po smrti slavného amerického vynálezce Thomase Alvy Edisona (1847–1931), průkopníka všestranného využití elektrické energie, v roce 1931 vyšla ve všech časopisech řada oslavných nekrologů. V jednom z nich stálo, že velký vynálezce ve stáří velmi miloval děti a pobýval rád v jejich společnosti. Brněnský otorinolaryngolog profesor Ninger měl také své zkušenosti s dětskými pacienty. Když si článek přečetl, komentoval to svým lékařům: „Nesmíme ovšem zapomínat, že Edison byl ve stáří téměř hluchý“.

V této souvislosti ocitujme, jak vzpomíná na profesora Františka Ningera známý český psychiatr a polyhistor prof. MUDr. Vladimír Vondráček, DrSc. (1895–1978). Ten v prvním dílu své trilogie, nazvaném Lékař vzpomíná (1895–1920), píše: „Na ušní klinice byl tehdy asistentem František Ninger, který se později stal přednostou kliniky v Brně. Byl to nervózní muž menší postavy, tmavý nazrzlý blondýn s vousy pod nosem a tenkým skřipcem. Byl to velmi ušlechtilý a poctivý člověk, snažil se naučit nás co nejvíce. S dětmi to moc neuměl. Často se v různých variacích opakovala tato scéna: „Pojď, miláčku, pojď, broučku, neboj se, votevři pusinku, no, neboj se, miláčku, já ti nic neudělám (hlas se pomalu stupňuje a zesiluje), no tak, no tak, votevři pusu, no tak, votevřeš ty ústa nebo ne, budeš držet (nějaké silnější slovo), no táák (pohlavek jeden, dva)“. Maminky byly někdy v čekárně, někdy uvnitř v ambulanci. Ušní lékaři užívali u dětských pacientů různých metod. Někteří je nechali uřvat až k zemdlení.“

Vraťme se ještě k velmi silnému i osobnímu vztahu profesora Františka Ningera k Luhačovicím. Jezdil sem každý rok na dovolenou, převažoval však jeho odborný zájem o léčebné účinky zdejších minerálních vod. Rozpracoval metodiku inhalační léčby, zavedl zde sezónní stáže lékařů a asistentů své kliniky. Pod jeho patronací se z lázní stala škola pro inhalační léčbu chronických onemocnění horních cest dýchacích. Jako akcionář lázeňské společnosti prosadil nákladnou asanaci a úpravu jímání luhačovických minerálních vod. Byl rovněž poradcem Zemského národního výboru pro lázně v zemi Moravskoslezské. A byl to také on, kdo 15. května 1947 vítal po čtyřleté odmlce obnovené vydávání luhačovických Lázeňských listů (ty mimochodem vycházejí již déle než 100 let – založeny byly v roce 1909).

A byl to rovněž profesor František Ninger, kdo se podílel na zpracování obsáhlé národopisné monografie nazvané Luhačovické Zálesí, kterou vydala v roce 1930 Muzejní společnost v Luhačovicích. Připomíná to Blanka Petráková z Muzea luhačovického Zálesí na internetové stránce Luhačovic. Dodejme, že hlavním autorem této publikace, jež má 672 stran textu, rozdělených do 14 kapitol a doplněných 800 ilustracemi, byl Antonín Václavík (1891–1959), profesor národopisu na Masarykově univerzitě v Brně.

Bylo naprosto přirozené a logické, že v roce 1967 byla za zásluhy o lázně Luhačovice profesoru Františku Ningerovi v Luhačovicích odhalena pamětní deska a bylo po něm pojmenováno lázeňské inhalatorium. A o 30 let později (v roce 1997) se zde konala první odborná konference, jež rovněž nesla jeho jméno.