Připomeňme dále, že v roce 1946 byl jmenován řádným profesorem bakteriologie a sérologie a že v letech 1947–1948 absolvoval studijní pobyt v USA, při němž navštívil řadu laboratoří na významných amerických univerzitách. Po svém návratu vtiskl Ústavu pro lékařskou mikrobiologii a imunologii naprosto nový moderní ráz s novými pohledy. Již tehdy tvrdil, že „studium biologie mikroorganismů brzy požene vpřed biologii obecnou, především genetiku“.
V roce 1956 získal titul doktora věd. V následujícím období působil také jako expert Světové zdravotnické organizace (WHO) – v roce 1964 v indické metropoli Dillí, o pět let později pak jako expert v africkém Zairu. Dodejme, že v roce 1965 se stal také členem korespondentem Československé akademie věd (ČSAV). Zemřel v Praze v roce 1985 ve věku 81 let.
Ve dvoudílné publikaci kolektivu autorů Biografický slovník pražské lékařské fakulty 1348–1939 je uvedeno, že profesor František Patočka byl předním československým mikrobiologem, který jako vědec i organizátor určoval po dlouhé období vývoj svého oboru u nás. Ve svých prvních pracích se zabýval virologií (prokázal specifický synergismus mezi slabě účinným vakcinálním virem a nepatogenním stafylokokem; řadu publikací věnoval také anaerobním mikroorganismům).
Jako první ve střední Evropě zachycoval od roku 1937 během epidemií kmeny chřipkových virů. Po druhé světové válce se kromě pokračování v dřívějších pracích zabýval studiem dětské obrny a Kloboukovy obrny vepřů. Ve spolupráci s veterinárními lékaři pracoval na zkoumání antropozoonóz, podnítil mimo jiné studium patogeneze brucelózy. Zkoumal rovněž rickettsie a zavedl u nás metodu tkáňových kultur. A zabýval se také tvorbou protilátek při léčbě antibiotiky.
Prokázal některé dosud u nás neznámé infekční choroby (listerióza, Q horečka). Ve svém oboru byl mezinárodně uznávaným odborníkem. Publikoval více než 100 odborných článků, byl spoluautorem a editorem učebnice Lékařská mikrobiologie (vyšla v Praze v roce 1970) a také řady skript. Jako pedagog významně ovlivnil koncepci výuky lékařské mikrobiologie a vychoval několik generací žáků.
Na přednášky profesora Františka Patočky vzpomíná také významný český bakteriolog a imunolog prof. MUDr. Ctirad John, DrSc., tehdy Patočkův asistent v Ústavu lékařské mikrobiologie a imunologie, ve své zajímavé publikaci Zrcadlo mých lásek aneb vzpomínky:
„Na počátku padesátých let jsem se nebouřil proti letité tradici, podle níž asistenti vysedávali při přednáškách přednosty ústavu… Sedával jsem v první lavici, pečlivě poslouchal (se smyslem pro všechna Patočkova dobře umisťovaná pianissima a hned zase bouřlivá fortissima) a se zalíbením sledoval, co se asi děje v hlavách studentů ani nedutajících za mými zády.
Měl přednášku vždy pečlivě připravenou. Přednášel zeširoka bakteriální taxonomii, vsouval řadu odboček a připodotknutí. Nikdy si neodpustil parádní začátek. Ležérně a trochu ledabyle se zeptal auditoria, u kterého ‚taxonu‘ minule skončil. Ono se zpravidla nevědělo. To byla přihrávka pro mne. Hbitě jsem pana profesora několika slovy uvedl do kontextu, takže mohl plynule pokračovat.“
Byl také velmi aktivní v řadě lékařských odborných společností – mimo jiné byl čestným členem Československé lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, členem Československé mikrobiologické společnosti, Československé společnosti pro epidemiologii a mikrobiologii a také členem americké Newyorské akademie věd.
Za svou práci získal řadu ocenění a vyznamenání – například v roce 1955 Státní cenu Klementa Gottwalda, státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, medaili Jana Evangelisty Purkyně, Nedvědovu cenu (v roce 1974) aj.
Na závěr dejme ještě jednou slovo profesoru Ctiradu Johnovi, jak ve své knize vzpomíná na profesora Františka Patočku, jaký to byl vědec a člověk:
„... V badatelské práci šel za realitou. Věděl totiž už tehdy, když jeho vrstevníci nevěděli. Ctil fakta a i své koncepční úvahy o ně opíral. Blízcí o něm říkávali, že je dobrodruh. Slýchával to kupodivu rád. Já obdivoval jeho nepatetická gesta, která činil ve správnou dobu a na správném místě...
Miloval architektonické památky. Byl znalcem některých epoch světového malířství. Snad každou neděli navštěvoval Pražský hrad a objevoval tam stále nové a málo poznané. Často se míchal do výkladů průvodců, když se mu hlásané údaje zdály nepřesné. Byl naším častým průvodcem Prahou románskou, gotickou i barokní. Výlet do Kutné Hory, jímž jsme zakončovali mezinárodní sympozia, znamenal hotový ústavní svátek...
Patočka chodil vždy bezvadně oblečen. Zásadně šil u Bárty na Národní třídě. Byl fešák. Leštění černých bot s perforací na špičce přenechával oddané paní Frejkové, ústavní uklízečce. Byl prý to několikastupňový obřad. Nosil pověstný šedý klobouk s tmavou stuhou, promáčknutý vpředu i vzadu. Nemohl se s ním rozloučit. Stejně jako se starými dobrými časy a s polobotkami s patinou...
Co Patočka nesnášel, byla neomalenost, dravost a touha avansovat za každou cenu. Protivné mu bylo „jednání za chrbátem“, jak říkával. Někdy musel přibrzdit vzlet jinocha, který se považoval za mistra světové mikrobiologie. Neměl rád zbrklost a okamžitá ztřeštěná řešení. Ve správný čas uměl zaváhat. Mne naučil odložit nepříjemné a někdy fatální rozhodnutí na druhý den, anebo lépe, „až pánům přes noc vychladnou hlavy“.
Říkával, že se bojí Boha a zasedání pléna katedry, kde se – jinak pracovití – asistenti předvádějí. Na nové, jím nevybrané pracovníky, si zvykal zpomaloučka. I ti, jež později zahrnoval přízní, vzpomínali na první setkání s hořkostí. Leckde zůstala i drobná, časem zahojená jizvička. Cesta k tiché náklonnosti „u Patočků“ vždy trvala dlouho...“
Mgr. Josef Švejnoha
